Václav II. (27. září 1271 Praha – 21. června 1305 Staré Město pražské) byl šestý český a první polský král z dynastie Přemyslovců. Byl synem českého krále Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty. Během své vlády se Václav spoléhal spíše na umění diplomatické než válečné, využíval rozsáhlého nerostného bohatství, zejména stříbra, jež se v té době v Čechách nacházelo. Zavedením pražského groše se mu podařilo stimulovat hospodářský vývoj a zahraniční obchod, vytvořením nového horního zákoníku Ius regale montanorum se definovala role státu ve vztahu k hornické činnosti. Václav byl literárně činný a byl i velkým mecenášem minesengrů. Roku 1292 ohlásil Václav svůj plán vystavět na Zbraslavi cisterciácký klášter k poctě Panny Marie.K formálnímu založení kláštera došlo o rok později. Zbraslav se stala novým přemyslovským pohřebištěm. Za manželku měl Václav II. Gutu Habsburskou (13. března 1271, Rheinfelden – 18. června 1297, Praha). K formálnímu sňatku (zasnoubení) Václava a Guty došlo již roku 1279 v Jihlavě, druhý sňatek se uskutečnil počátkem roku 1285 v Chebu a nevěsta dostala jako věno „vévodství Rakouské od hranic moravských až k hranicím dunajským“ (Václav se ovšem nakonec těchto území nedočkal).